Můj příběh

Můj příběh je tak banální až je to k smíchu…

Byla jsem klasický kancelářský pracovník, ale takový, o kterém asi každý zaměstnavatel sní: zodpovědná, perfekcionista, samostatná, extrémně produktivní, rychlá, zamilovaná do společnosti ve které pracuji. Každý neúspěch firmy prožívala jako svůj vlastní a práci upřednostňovala nad čímkoliv v soukromém životě. Jediné, co jsem dělala tehdy správně – odcházela domu vždy včas (a docela si to i vyčítala, ale v nějaké chytré knížce jsem tehdy přečetla že tak to má být, tak jsem tak dělala). Ale pracovní telefon, který zvonil kdykoli o víkendu i v noci jsem si vždycky brala s sebou domů.

Podvědomě jsem ten blížící se průšvih cítila docela brzo. Hledala jsem pomoc u různých psychologů, tréningů, skupin atd. ale jelikož jsem stále nevěděla v čem je problém, moc to nepomáhalo. Přípravy na svatbu a samotná svatba mě trochu dorazily. Na 3 týdenní svatební cestě jsem nezvládla přestat myslet na práci, špatně jsem spala a pak jsem spát přestala. Přišly neovladatelné úzkosti a po dlouhé době přemlouvání sebe sama, že je všechno v pořádku jsem jednoho dne ubrečená a vyklepaná seděla u praktického a říkala, že vůbec nechápu co se děje a asi mám ve svých 30ti infarkt.

Mohla bych napsat knihu o tom co bylo dál, ale ve zkratce – 2 roky pracovní neschopnosti, hromady léku, hospitalizací, doktorů, zhoršující se stav a pak … invalidní důchod. Byla jsem v invalidním důchodu ve 32 letech. Bez práce, bez sil cokoli dělat, bez sil vstát z postele. Až se konečně doktorům povedlo trefit medikacíi a můj stav se začal pomalu zlepšovat. Začala jsem tak přemýšlet co budu dělat a co dělat zvládnu. Omezení stále byla dost brutální, ale chtěla jsem aspoň trochu s něčím začít. Zkusila jsem hromadu různých činností a až háčkováni a výroba nejlepších kamarádů mne chytla.

Teď je to moje láska… Můj zdroj energie… Moje meditace…